Znáte to. V určité fázi chronobundu se vám některé hodinky líbí, jiné ne. A o něco později to může být úplně jinak. Vkus každého milovníka hodinek prochází většími či menšími obměnami. Někdy jsou až překvapivě zásadní poměrně nečekané detaily. Pozoruji to sám u sebe a o tento svůj vývoj se s vámi podělím.
Na začátku je touha experimentovat
Počátky mého chronobundu se pojí především s určitou touhou experimentovat. Vždycky se mi líbily hodinky, které byly něčím tak trochu jiné: ať už vzhledem a barvami, provedením, nebo třeba nějakým technickým detailem. Proto jsem vedle vcelku klasických kousků, jako byla někdy před čtrnácti lety má první dvojice Seiko 5 modelů, později pořídil řadu nezvyklých kousků. Nechyběly mezi nimi skeletony, hodinky s „mystery dial“ ciferníkem nebo třeba alespoň potápky s trochu divným zámkem lunety.
Tohle mě bavilo a musím přiznat, že určité zvláštnosti a neobvyklosti mě baví dodnes. Jenže ani jedny z hodinek z výčtu výše už ve sbírce docela dlouho nemám. A vůbec se mi po nich nestýská. Můj vkus se časem proměnil a ona „zvláštnost“ rozhodně není hlavním kritériem výběru nového kousku. Vlastně zatím úplně sám nedovedu přesně definovat, co se mi líbí, ale vím, že si u hodinek všímám některých vlastností, které pak u mě o jejich oblibě rozhodují.
Jen malé to mohou být
Ve své hlavní hodinkovnici mám jen kousky s průměrem 39 mm a méně. V té vedlejší je sice i několik větších kousků, ale na ruku je beru vzácně, obecně je pro mě 40 mm určitým maximem. Neznamená to, že mě větší hodinky nezaujmou, ale už vím, že po takovém kousku nemohu nikdy skočit naslepo. Musím si ho vyzkoušet. A i když si něco takového vyzkouším, stejně pak přemýšlím o tom, jak by asi mohla vypadat (většinou hypotetická) menší varianta.
Otočná luneta? Ne, děkuji…
Jediné hodinky s otočnou lunetou, které dnes ve sbírce mám, jsou Prim Sport I po dědovi. Ty v ní samozřejmě zůstanou navždy, ale otázkou je, jestli je kdy nějaký kousek s otočnou lunetou doplní. Nevím proč, prostě nejsem fanouškem tohoto jinak naopak velmi oblíbeného prvku. Je to vlastně skvělé, protože to z mého hledáčku vyřazuje snad polovinu hodinkové produkce.
Je přitom jedno, jakou povahu luneta má. Jestli je potápěčská, GMT, má funkci kompasu, nebo jinou. Když je luneta pevná, je to lepší – ale ne vždy. Třeba úzká luneta u některých chronografů je pro mě v pohodě, ale pevná, ovšem široká, třeba u Rolex Explorer II ne. Lepší to je s lunetou vnitřní, ale ta většinou stejně znamená větší rozměry hodinek a to se vracíme k bodu jedna.
Jde o proporce
Hodně si u hodinek všímám proporcí. Obecně nemám moc rád dlouhé nožky, obzvlášť, pokud kvůli nim vzniká velká mezera mezi řemínkem a pouzdrem. Kompaktnější provedení pouzder u mě znamená, že se můžu sem tam zakoukat i do hodinek s průměrem 40 i více milimetrů. Ale i tady je důležitý další detail: poměr velikosti pouzdra a číselníku.
Tak, jako nemám rád pohyblivé lunety, nemám rád ani hodinky s tenoučkou pevnou lunetou kolem ciferníku. V podstatě to pro mě znamená stopku pro klasické oblekové modely. A také téměř celou produkci Nomos, přitom především řadu Club mám fakt rád a celkově tu značku obdivuji.
Retro není můj vkus
Časem jsem přišel také na to, že vlastně nenosím hodinky, které vypadají jako staré kousky. Vintage re-issue pro mě prostě nejsou, leda když se zároveň povede nějaká pořádná modernizace onoho historického tématu. Měl jsem třeba krásné Lorier Safari, ale vypadaly na můj vkus prostě moc staře.
A ke koupi Seiko Alpinist Modern Re-interpretation jsem se rozhoupal až ve chvíli, kdy se objevila thajská limitovaná edice s neuvěřitelně zářivým zeleným ciferníkem. Paradoxem mé určité nechuti k retru je má láska k fieldwatchům. Ale i od nich chci určitou modernizaci klasického tématu, takže mám třeba titanová RZE se žlutým ciferníkem nebo bledě modrá Studio Underd0g s celoluminiscenčním číselníkem. Jo, barvy s tou modernizací často hodně pomáhají.
Na čem to bude?
V poslední době je pro mě důležité i to, na čem hodinky nosím. Obvykle je kupuji na originálním náramku, abych ho nemusel shánět později. Výjimkou jsou snad jen některé fieldy, kde ho oželím. Ale s náramky a řemínky různě docela experimentuju, než najdu (pro danou chvíli) ideální kombinaci.
Vím, že mi moc nevyhovuje kůže, prostě nemám rád ten pocit na ruce. Jediné hodinky, které na koženém řemínku nosím, jsou Seiko Baby-Alpinist, jejichž kožený řemínek mnozí kritizují. Jenže v mém případě se mi výborně vytvaroval na ruku. Tvar drží a já je můžu nosit relativně volné. Tak, jako nosím obvykle většinu kousků. Proto pro mě není zase tak moc důležitá mikroregulace.
Vedle mé původní preference náramků se pak rychle přidala obliba NATO řemínků. A v poslední době zejména FKM gumy, u které opět preferuju překlápěcí nebo motýlové spony. Vlastně mám rád, když můžu ruku pohodlně provléknout do náramku a zapnout ho, než hodinky nějak přidržovat na zápěstí a zapínat trnovou sponu. Přesto patří k nejoblíbenějším kouskům v mé sestavě Tudor BlackBay 36 s FKM gumovým řemínkem Vanguard s klasickou trnovkou.
Vkus je stejně zvláštní
I když můj vkus vykrystalizoval do poměrně ucelené sady požadavků, každé hodinky mě vlastně musí zaujmout něčím jiným. Nehledám primárně stejné kousky. To, co mě zaujme, často bývají různé nezvyklé detaily: provedení ciferníku, barva, některé konkrétní tvary pouzdra. Věci, které mohou – ale nemusí – být na první pohled zřejmé. Proto mě pořád baví Maen Greenwich GMT se svým stupňovitým pouzdrem a obřími tištěnými červenými indexy na lesklém černém ciferníku.
Proto se mi tak líbí malé Tissot PRX s broušeným růžovým ciferníkem. A proto mám tak rád své Tudor BlackBay 36 ve starším provedení se „smajlíkem“ na ciferníku a odstouplou velkou korunkou. Ten osobní vkus prostě zůstává pořád trochu zvláštní a nerozluštěnou záhadou.
Jak to máte s vkusem a některými detaily hodinek vy? Co vás bere? A co vůbec ne?
